Norsko a Holandsko 2009 - cestovní deník

1. den

Je neděle 5. července, Vídeň, půl sedmé ráno, a po několikaměsíčních přípravách naše dvoučlenná výprava vyráží směrem na sever. Cíl je jasný - Norsko.

Samozřejmě se nám nevyhnuly problémy, zpočátku nebylo jasné kdo vlastně pojede, pak do toho všeho probíhalo stěhování do nového bytu, a když už bylo vše připravené, pár dní před odjezdem nám umřelo auto. Jak se říká, všechno zlé je i pro něco dobré, a tak místo žravého Opelu Frontera 2,5 TDS jedeme jeho novou sestřičkou Astrou 1,7 CDTI. Nevýhodou byla pochopitelně investice do auta, výhodou naopak poloviční spotřeba nafty - jak jsme na konci výpravy zjistili, průměrnou spotřebu jsme srazili na 5,5l na 100km, což je paráda.

Seznam nutného vybavení vypadal hrozivě - dvě hustě popsané A4, a to vše se nakonec muselo vejít do hatchbacku trošku větší než běžné velikosti, s 350l rakví na střeše, s tím že jsme v autě plánovali většinu nocí prospat. Nakonec však nebylo až tak zle, a některé věci jsme vezli v podstatě zbytečně.

Ale zpět k samotné cestě. Vtipné byly hned první minuty, protože cesta vedla na benzínku pro doplnění nádrže a nějaká ta povzbuzovadla pro řidiče (45,90€). A pak už jen sbohem a šáteček, vyrážíme! :)

Rakouské dálnice jsou vcelku dobré, naše cesta směřovala z Vídně přímo na západ, k plánovanému překročení německých hranic u Passau. Rakouské dálnice, podobně jako české, jsou placené. Jejich povrch je přijemný, nic rozbitého, nepříjemně nás naopak překvapilo mnoho omezení a svedení provozu do jednoho směru - kvůli příkazům z EU se totiž rakouské dálnice o jeden pruh v každém směru rozšiřují.

Cesta utekla bez problémů, pravidla silničního provozu v Rakousku jsou stejná jako v ČR, jen překračovat povolenou rychlost se rozhodně nevyplácí, rakouská policie je nesmlouvavá, radary jsou všude, a pokuty pro našince velmi tučné (což ostatně v jakékoli zemi na západ od nás) takže pozor na to.

První vtipná situace nastala před německými hranicemi - na poslední benzínce jsme plánovali vyřešit dálniční poplatek za německou dálnici. K našemu velkému překvapení se ale v Německu za dálnici prostě neplatí, což jsme si ověřili i u první benzínky za hranicí. Stejně tak povolená rychlost na dálnici neexistuje, můžete to střílet co to dá, jen někde je omezení na 130. My z důvodu rakve na střeše jsme jeli nějakých 110-120, ačkoli auto bez rakve by nemělo problém ani s daleko vyšší rychlostí.

Bavorsko je typické perfektními dálnicemi, na kterých se Bavoři prohánějí v BMW, Audi a Mercedesech - a to jak už jsem napsal velmi rychle. V praxi ve dvou krajních pruzích jedete "normálně" (tedy do 130), a vlevo se jezdí dvakrát rychleji.

Naše cesta směřovala k Regensburgu, a dále na sever jakoby podél českých hranic, okolo ašského výběžku. Někde v těchto místech jsme v odpoledních hodinách překročili bývalou hranici mezi západním a východním Německem - a věřte že to byl šok. Bývalá NDR je velmi podobná Česku, dálnice mají výrazně horší povrch než v Bavorsku, a často připomínají panelovou D1.

Někde velmi blízko Aše, respektive poblíž města Hof, jsme si dali pauzu na jídlo. To bylo typicky německé - velká flákota masa, praktické oválné krokety (proč se v Česku dělají kulaté, které musíte nahánět po talíři?), to vše s holandskou omáčkou a hromadou různé zeleniny včetně typicky německého zelí. Obsluha ovšem příliš německá nebyla; nepodařilo se mi dešifrovat jazyk ani jméno servírky, můj soukromý tip byl na Pobaltí. To samozřejmě nebylo na škodu :).

Zastávky jsme využili také k výměně řidiče po 560km, následující úsek do Magdeburgu jsem řídil já. Východoněmecká dálnice nás překvapila častými frontami a prací na silnici, zřejmě z podobného důvodu jako v Rakousku. Smutnou připomínkou komunismu byly občasné cedule Notruf - 10km; prostě v několikakilometrových úsecích neexistovaly nouzové telefony. Inu, bývalá výkladní skříň socialismu.

Také vozový park se poněkud změnil, ubylo rychlých mercedesů, a přibylo orezlých opelů a vůbec vše nebezpečně vypadalo jako již vzpomínaná D1.

Nedlouho po přestávce jsme také podruhé tankovali, a to poblíž Osterfeldu plnou nádrž za 46,87€.

Východní Německo naštěstí bylo jen transportem, byť se ukázalo že za jeden den se zpět na západ prostě nedostaneme, a někdy kolem osmé hodiny a po dalších 340km jsme to zapíchli v autohofu u Magdeburgu. V Německu není možné jen tak přespat kdekoli se vám zamane (na rozdíl od Skandinávie), právě za tímto účelem pro motoristy existují různé autohofy a raststätte. Přirozeně jsme s tímto způsobem přespání neměli valné zkušenosti, ale kolem nás podobně nocovali další, takže jsme to neřešili. Zde jsme také poprvé a naposled potkali německou policii, která v pravidelných intervalech projížděla po parkovišti a zřejmě dohlížela na pořádek - to u nás nehrozí :).

Dosti zničeni jsme současně se západem slunce (snad kolem desáté hodiny) a po malém panáku fernetu usnuli. Spánek nedaleko dálnice nebyl úplně to pravé ořechové, ale dalo se to přežít. Koneckonců - právě nám začala dovolená :)

2. den

Je pondělí 6. července, Magdeburg, přibližně půl šesté ráno, probouzíme se v autohofu poblíž benzínky. Ověřujeme si, že spát poblíž dálnice není to pravé, a to hlavně přes týden kdy jezdí kamiony, takže spát dlouho prostě nejde :). Dnes nás čeká dlouhá cesta do Dánska, a když se poštěstí tak budeme spát už v Norsku.

Protože včera na to nebyl čas, jdeme omrknout místní "výbavu". Benzínka slouží zároveň jako obchod se suvenýr a záchody se sprchami. Zatímco venku na parkovišti byl bordel jako v Česku (hromady vajglů kam se podíváš), záchody byly taky nic moc a bez hajzlpapíru. Prodavačka v obchodě byla ochotná podobně jako prodavačka v n.p. Jednota, naštěstí výsledný dojem napravili celkem dobrou snídaní - kafíčko a croissant bodly.

Německo je ohromná země - můžete jet celý den 130 a stejně to nestíháte přejet. Také se zde už dost projevují rozdíly v nářečí. Poblíž českých hranic se to ještě dá, ale více na sever už se mluví trochu "jinak" a mají i trochu jinou slovní zásobu. Jak jsme ovšem viděli později při návratu, východní Německo je ještě v pohodě - o tom ale později.

Následující úsek mířil zpět do západních států, bývalou hranici jsme přejeli někde mezi Magdeburgem a Hannoverem. Bylo to skutečně stylové - bývalý vojenský tábor obehnaný vlnitým plechem, kolem něj strážní věže a betonové koridory, kolem kterých bylo tušit klubka ostnatých drátů, pak najednou střih a kolem jen les a o dost kvalitnější silnice, no a byli jsme na západě :). GPS nás dále vedla směrem na sever - projeli jsme Hamburkem, zároveň jediné německé město které jsme alespoň trochu viděli. Jakkoliv je Německo obrovské, kolem dálnice nevidíte nic - jen lesy, louky, občas pole, ale žádná města ani lidi.

Původně jsme plánovali alespoň drobnou odbočku do hamburského přístavu, ale na to jsme si rychle nechali zajít chuť, motat se v takovém mraveništi prostě nejde. Následoval poslední úsek německé dálnice, a poblíž Flensburgu jsme zastavili u poslední benzínky v nám jazykově bližší zemi, abychom doplnili naftu (30,84€) koupili dálniční známku pro Dánsko. Opět jsme byli za blbce, protože stejně jako v Německu jsou dánské dálnice pro auta do 12 tun taky zadarmo. Poslední pauzu jsme využili k porovnání východoněmeckých a západoněmeckých záchodů - zatímco ty západní jsou obvykle placené (turniket na 50 centů), po použití se vysune mechanická ruka a záchod kompletně očistí. Na východě byly záchody sice zdarma, ale špinavé. Inu, kapitalismus.

Než jsme se nadáli, byli jsme na dánských hranicích. Počasí nám celou cestu Německem přálo, ale už za Hamburkem se zatáhlo a u hranic už pěkně pršelo. Navíc se zdálo, že déšt nehodlá polevit, a skutečně cedilo čím dál víc.

Dánské dálnice jsou zajímavé. Od německých se liší pouhými dvěma pruhy v každém směru, ale na každé straně je ještě široký travnatý pás a plastické vodorovné značení, takže v případě mikrospánku vás jakékoli vybočení z dálnice lehce probere. Také musím ocenit dánské výjezdy a nájezdy na dálnici - jsou opravdu pozvolné a dlouhé - v Německu i u nás se řidiči dostanou na dálnici pomocí připojovacího pruhu který se rovnou přidá k dálnici, nějakou dobu s ní sousedí a pak skončí, Dánové toto řeší velmi pozvolným přibližováním přivaděče k dálnici, prvně vyvýšeným klínem a pak naopak sníženým prostorem, takže řidiči se navzájem velmi dobře vidí. Bod pro Dány.

Problémem ovšem bylo počasí - déšť byl tak hustý, že chvílemi se prostě nedalo jet, a část řidičů včetně nás musela občas zastavit v odstavném pruhu a počkat až se situace trochu zlepší. Zde se projevila i jedna z očividných vlastností Dánů - nic neřešit. I v tom nejhustším dešti uháněli po dálnici co to dalo. Tato situace by pro Čecha byla kalamitní, Dánové jsou na to zřejmě zvyklí.

Naše první zastávka byla nějakých 100km v hloubi Dánska, ve fastfoodu jsme si dali hotdogy. Dánové umějí anglicky mizerně, ale domluvit se dá, a také s eury problém není (jako ostatně v celé Skandinávii). Drobné nazpět vám ovšem vrátí v místní měně. Zde jsme se seznámili také s jednou skandinávskou specialitou - automat vracející peníze, do kterého prodavač dá bankovku a automat vrátí drobné, nebo vrací drobné nějak ve spolupráci s pokladnou. Napoprvé ten krám vypadá velmi srandovně :). Hotdogy byly poměrně dobré, přestože měli dva druhy a my prostě riskli jeden z nich.

Zdálo se, že déšť pomalu polevuje, když tu najednou nám začalo kapat do auta. Zběžnou kontrolou jsme zjistili, že airbag v sloupku napravo od čelního skla je promočený, a při pohledu zvenku bylo jasné proč - dělníci v Opelu zřejmě podcenili lemování skla, a extrémní dánský déšť to nevydrželo. Naštěstí už skoro nepršelo, ale děravé auto znamenalo problém, zejména když jsme byli 1500 kilometrů od domova a před námi bylo dalších nejméně 5000.

Rozhodli jsme se, že okno musíme nějak dočasně utěsnit, a to nejlépe klasickým průhledným silikonem. Na nejbližší benzínce nám ovšem moc nepomohli - slečna anglicky neuměla, a její kolega dost špatně. Velmi lámanou angličtinou jsme vysvětlili náš problém, ale žádné zboží které by nám pomohlo neměli. Narazili jsme zde na další skandinávskou specialitu - na etiketách k jakémukoli druhu zboží naleznete popisky jen ve čtyřech skandinávských řečích, angličtina nebo němčina prostě neexistuje. Je to překvapující - Dánové (i Švédové) přece jsou v EU. Moc nám nepomohl ani náhodně projíždějící servisák dánské obdoby ADAC, který nám okno zalepil papírovou páskou. No, takhle by to nešlo :)

Následná cesta vedla do jakési vesnice (nacházíme se poblíž Arhusu), kde zkoušíme štěstí u domorodců, ale ti buď dělají že nerozumějí nebo doma silikon skutečně nemají. Vysvobození přináší až blízké městečko, kde potkáváme značkový autoservis Škoda. Místní mechanik se s námi zpočátku nechce bavit a posílá nás do Opelu, aby nám tam vyměnili sklo (což je vzhledem k naší poloze, novému autu v záruce a dovolenou před námi poměrně vtipné), nakonec se nám ho ale podařilo přesvědčit k provizornímu řešení. Zamázl roh okna něčím co vypadalo jako černý silikon, nabízených 10€ se mu zdálo moc, vzal si 2€ a my pokračovali v cestě o trochu klidnější.

Po zběžné prohlídce po několika kilometrech jsme zjistili, že ta věc na okně není silikon, že to nehodlá začít tvrdnout. Pro strýčka příhodu jsme museli vyřešit i toto - a čirou náhodou jsme potkali dánský Bauhaus. Komunikace se zaměstnanci nebyla jednoduchá - anglicky trochu uměl jen jeden skladník, který nám nemohl věnovat celý svůj čas, takže jsme s jeho pomocí vybrali tubu silikonu a šli k pokladně. Slečna pokladní jednak neuměla anglicky ani slovo, a problémy jí dělala také matematika, sama prostě nezvládala přepočet z dánských korun na eura a zpět, a to ani s využitím kalkulačky, ani elektronické pokladny. Pomoci jí musela až nějaká kolegyně, spolu měly IQ vyšší než 100, takže se nakonec zadařilo. Zde jsme si ověřili české rčení "být blbej jak Dán" - je to skutečně tak. Představte si Němce, do kterého nalijete flašku ferneta - a máte Dána. Vizáží i projevem.

Řeknu vám, na dovolené občas opravdu zažijete šoky :) My snad už měli smůlu vybranou, a zbytek cesty až k severnímu cípu Dánska proběhl dobře. Počasí se umoudřilo a dokonce se začalo vyjasňovat. Cestou jsme narazili na další dánskou potažmo skandinávskou specialitu - automatické benzínky bez obsluhy. Neznalí tamních poměrů jsme to ovšem neriskovali, nafty bylo zatím dost, rozhodli jsme se proto počkat na nějakou méně automatizovanou benzínku - v Dánsku jsme nakonec netankovali vůbec.

Okolí dánského přístavu Hirtshals, kde nás čekal trajekt, bylo podobné zbytku dánska. Placka kam se podíváš, všude větrné elektrárny, a spíše pastviny než pole. Blížili jsme se k moři, ovšem neviděli jsme ho (s výjimkou asi dvou přejezdů "fjordů" po mostech na východním pobřeží Dánska jsme volné moře viděli až z trajektu), krom toho bylo velmi větrno. Rozhodovali jsme, jestli se vydat na pobřeží, eventuelně se vykoupat v moři, a přespat někde v kempu, ale nakonec zvítězila zvědavost a vyrazili jsme do přístavu. Zde to bylo velmi rychlé - rezervaci jsme neměli, ale to nebyl žádný problém. Vše bylo vyřízeno na místě, lístek pro auto a dvě osoby vyšel v přepočtu na 184€, a trajekt odjížděl ve 23:15. Měli jsme tedy ještě tři hodiny čas, tak jsme zevlovali po přístavu - daleko to ovšem nešlo, seřadiště aut bylo ohraničené, a i tak jsme nechtěli nechávat auto o samotě.

Přibližně kolem desáté hodiny s objevilo něco, co připomínalo gigantický obytný dům. Očekávali jsme něco většího než bárku pro dvě auta, ale toto nám vyrazilo dech. Trajekt MS Superspeed 1 má deset palub, z toho šest jen pro vozidla. Vylodění a nalodění vzhledem k obrovskému počtu aut probíhalo přes hodinu, a po celou dobu dovnitř proudil dvojitý had aut, karavanů a nakonec náklaďáků. Po zaparkování v garáži trajektu jsme vyšli po schodech do vyšších "obytných" palub, v autech je pobyt během plavby zakázán.

Další šok následoval nahoře - Superspeed je skutečně luxusní záležitost, prozatím jediná své třídy. Dvě paluby obsahují restaurace, bufety, souvenir shopy, bary a další lahůdky. Cesta do Norska (příjezd někdy kolem druhé hodiny ráno) tedy pro nás byla pestrá. Přirozeně, vše bylo pro našince poměrně drahé, ale takovýmto monstrem necestujete každý den, že. Využili jsme situace k prozkoumání dveří ven - bylo možné vylézt na postranní paluby, a sledovat z nich okolí lodě. Zatímco Dánsko za námi bylo zahalené v mlze, na jihu mezi mraky vykukoval měsíc, a na severu směrem k Norsku bylo podivné světlo, které středoevropan nezná. Čím více jsme se blížili norskému pobřeží, tím zřetelnější bylo. Museli jsme si zvyknout na další skandinávskou specialitu - v létě je prostě v noci světlo, a to tím větší, čím víc na severu jste. Na jižním pobřeží je v noci ještě pár hodin tmy, ale kolem severního obzoru je neustále o něco světleji.

Prozatím jsme toto neřešili a užívali jsme si jízdu - loď fičela velmi slušných 25 uzlů, což je skoro 50km/h. Na strategických místech byly umístěné obrazovky, které rozebíraly každou palubu a službu na lodi, a občas ukazovaly naši aktuální polohu.

Na severu již byla vidět světla norských vesnic a měst, a již byl vidět také náš cíl - Kristiansand. Trajekt už poměrně daleko od pobřeží vypnul motory a záhy zařadil zpátečku. Důvod byl prostý, tenhle drobeček prostě potřebuje ohromnou brzdnou dráhu, aby nezastavil kilometr hluboko v pevnině.

Vylodění (v cca 3:30 ráno) proběhlo v klidu. Měli jsme drobnou obavu z opouštění EU, ale schengen, jehož je Norsko členem, funguje pro turisty výborně. Na hranicích jsou jen dva pruhy - k proclení, a nic k proclení. Nikdo nás nekontroloval, a my vyrazili vstříc novému zážitku - byli jsme v Norsku!

Poslední drobné překapení nám nachystalo norské pobřeží. Norsko má sice velmi nízkou hustotu obyvatel, ale najít volné místo k přespání je překvapivě obtížné. Domy jsou postavené prakticky všude. Vzali jsme proto s blížícím se svítáním někdy kolem čtvrté ráno za vděk odpočívadlem u zastávky autobusu na západ od Kristiansandu, přičemž podobný nápad již před námi měly dva německé karavany. Abych vše ujasnil - v Norsku (ale také ve Švédsku) lze běžně přespávat kdekoliv, pokud to je 150m od obydlené parcely; přirozeně se lze domluvit s jejím majitelem a přespat na ní nebo u něj, to jsme ovšem neřešili. Než jsme usnuli, ještě padl zbytek láhve fernetu, a unavení jak psi po ujetých 800km jsme někdy kolem půl páté ráno vytuhli. Na jeden den to bylo až až, ale těšil nás fakt, že nemusíme přespávat v Dánsku.

3. den

Úterý, 7. července. Dnešní den nás čeká průzkum jižního pobřeží Norska, uvidíme kam až dojedeme :)

Probouzíme se po pár hodinách nuceného spánku, zbití jako psi. Celou noc jsme totiž místo spaní cestovali trajektem, a místo spánku jsme dělali kraviny typu sedění v baru, lezení po palubách, a tak dále. Vzhledem k tomu že jsme se k ránu pro jistotu rovnou ožrali, nastává problém kdo bude řídit, černý petr nakonec padá na mě, protože to se mnou nic neudělalo.

Probuzení je ovšem excelentní - u nádherné zátoky ve skalách, bylo to tedy nějaké jezero a ne moře, což samozřejmě není podstatné. Pořád ještě nevěříme tomu, že jsme dorazili do Norska. Po vydatné snídani (zeleninová polévka z produkce Inzersdorfer) směřujeme pomalu na západ.

Ovšem, pobřeží je trochu jiné než by našinec čekal. Místo jízdy po riviéře je silnice lemovaná z obou stran skálou, všude jsou rozhozené norské domečky které vypadají jako chaty, a výhled na moře nikde. Při nejbližší příležitosti to proto stáčíme ostře doleva na jih, kde má být jakýsi maják a turisticky zajímavé území.

Co je patrné okamžitě, je naprosto odlišný charakter norských silnic ve srovnání se střední Evropou. Vše je o dvě třídy užší - a hlavní tah z Kristiansandu do Stavangeru je široký jen tak tak pro dvě auta. Vedlejší silnice jsou již úplně úzké, obvykle jen pro jedno a půl auta, nebo dokonce jen pro jedno auto. To je kompenzováno každou chvíli jakousi "ledvinou", kde se lze vyhnout. Kvalita silnic je ovšem excelentní, nikdy v životě jsem takto kvalitní silnice neviděl - ani v Rakousku, ani v Německu, natož v Česku. Povrch silnic ve Skandinávii je naprosto perfektní, za celou expedici jsme potkali snad jen dvě nebo tři záplaty, což je pro Čecha něco naprosto nepředstavitelného. Asfalt je poměrně hrubý, čili nehrozí klouzání v zimě, ale na druhou stranu to není ani žádný tankodrom, hukot v autě je minimální. Za silnice Norové zaslouží jedničku s hvězdičkou!

Po krátké cestě přijíždíme do rybářské vesnice nebo snad slepence vesnic. Dost nás totiž překvapil norský systém značení obcí. Zdá se totiž, že zatímco jinde cedule pro začátek a konec obce automaticky značí začátek a konec rychlostního omezení, v Norsku je cedule jen informativní, pouze na začátku obce, a rychlostní omezení je řešeno druhou cedulí - proto není problém narazit na označenou vesnici, ve které ovšem není žádné rychlostní omezení. Zvyknout si na toto není úplně jednoduché, a norští řidiči vás několikrát přesvědčí, že se musíte učit rychleji :)

Tento pro nás neznámý systém nám efektivně znemožnil zjistit, kde se vlastně nacházíme - podle cedulí by to měl být snad Farsund, snad Ny-Hellesund. Tak jako tak, jedná se o ukázkovou norskou rybářskou vesnici. Dřevěné domky (mimochodem, v celém Norsku je 99% domů ze dřeva, a to buď tmavě červených, nebo bílých), absolutní klid a pohoda, vůně ryb (ale příjemná, žádná páchnoucí rybina známá z jižnějších zeměpisných šířek), prostě totální idylka. Procházíme zátoku s lodičkami a škunery, a zajímavý je i visutý most, přes který jde čilá babka s nákupem. Vůbec celkově jsou Norové velmi tvrdí, a také velcí a hrdí vlastenci, snad u každého druhého domu je stožár s norskou vlajkou - a to po celé zemi.

Místo delšího prozkoumání majáku, který se nachází poměrně daleko od vesnice, volíme cestu zpátky na hlavní silnici, a směřujeme dále na západ. Mineme město Mandal, které je proslavené největší a nejkrásnější pláží v Norsku - na zástupy turistů, ačkoliv by jich bylo řádově méně než jinde - nejsme zvědaví. Naším cílem je mys Lindesnes.

Lindesnes je nejjižnější místo Norska, a současně místo velmi zuřivých bouří. Důvod je prostý - stýkají se zde totiž dva mořské a vzdušné proudy; západní od Severního moře, a východní od průlivu Skagerrak. GPS si z nás udělala dobrý den, a naučila nás dávat pozor na silnice nejnižší kategorie. V Norsku totiž takováto silnice může znamenat cokoli, včetně totálně neudržované lesní cesty, vedoucí mezi farmami s ovcemi, nádhernými lesy, zátokami a vodopády - což také nebylo k zahození.

U Lindesnesu je parkoviště a pokladna - je to oblíbené výletní místo nejen turistů, ale i samotných Norů. Vtipně na nás vykoukla směrovka na Nordkapp :) a už jsme kupovali vstupenky (50NOK za osobu). Na Lindesnesu je totiž slavný maják a muzeum. Výhled z ochozu na majáku ovšem stojí za to. Vlastně poprvé si vychutnáváme pohled na otevřené moře v Norsku, a opačná strana majáku je samá skála, připomíná spíše druhohorní krajinu. Fantastický zážitek.

Když jsme se nabažili té nádhery, vracíme se po silnici zpět na hlavní, do nejbližšího městečka. Místní příroda je ohromně odlišná od blízkého Lindesnesu - skály ustoupily borovým lesům a jejich pískovému podloží, a tomu všemu dominuje... úžasná pláž! Nakoupili jsme nějaké potraviny v místním obchodě (pozor, eura nepřijímali, a museli jsme rozměnit na benzínce hned vedle - nějaké mléko, pečivo, sýry a ovoce nás vyšlo hodně přes 100NOK, potraviny jsou v Norsku velmi drahé, 1NOK = 3Kč), a už jsme pelášili na pláž. Bylo to jako zjevení, částečně obrostlá pláž šípkovými keři v květu, a na ní blonďatí Norové v počtu snad deseti hlav. Na náš vkus byla voda ovšem docela studená, pro neotužilého našince to není úplně to pravé ořechové, proto radši věnujeme čas pikniku. Müsli s půl litrem mléka neskutečně bodne!

Závěrečná část cesty již byla pouze transportní. Vyrazili jsme na západ směr Stavanger, a protože se už blížil večer, začali jsme hledat místo ke spánku. Poblíž Flekkefjordu jsme odbočili z hlavní silnice na sever, a po nějaké době jsme narazili na pěkné jezero, u kterého šlo zastavit. Zmožení jsme usnuli na kryté lesní cestě asi kolem osmé hodiny.

Ten den ovšem ještě neskončil. Kolem půl jedenácté nám kdosi zaklepal na okno. Nechápali jsme co se děje, jestli si pro nás jde policie či co. Z narušitele se vyklubal vitální norský stařík, který přijel naleštěným džípem od Mitsubishi, anglicky a norsky se nám omluvil, jestli ho můžeme pustit na dvacet minut dál na cestu, že potřebuje jet ke včelám, a slíbil že už se pak nevrátí. Skutečně jsme nechápali - tohle by se u nás opravdu stát nemohlo. Druhá zajímavá věc byla světlo venku - bylo znát, že čím víc se blížíme na sever, tím víc se den prodlužuje. A Norové zřejmě nemají problém se věnovat svým koníčkům takto po večerech :)

Nakonec jsme tedy usínali definitivně asi po jedenácté hodině, za ještě dobře patrného světla, u jezera s ostrovem na kterém se pásli koně. Idylka...

4. den

Středa, 8. července, jižní Norsko. Na dnešní den je naplánovaná ryze vyhlídková cesta - žádná zajímavá místa, jen přesun z jihu na západ. To by však ani nebylo Norsko, aby nás každý den nepřekvapilo něčím novým a úžasným :)

Ranní probuzení proběhlo v podstatě klidně. Výborná snídaně z müsli a mléka nás postavila na nohy, rozloučili jsme se ještě jednou pohledem na jezero, ostrov a pasoucí se dobytek, a vyrazili jsme na cestu.

Norsko překvapí doslova vždycky a na každém rohu. Jeho jižní a západní část se skládá v podstatě hlavně z horských hřebenů a skalních hřbetů, a mezi nimi jsou údolí (norsky "dal"), z nichž každé má své jméno. To vše je pak propojeno silnicemi a tunely. Každé údolí má svůj nezaměnitelný ráz a ksicht, takže se vám po každém průjezdu tunelem nebo průsmykem zdá, že jste přejeli do jiného státu nebo možná rovnou do jiného tisíciletí.

Naše cesta vedla na sever od města Flekkefjord, směrem na Tonstad a cílem byl přístav Lysebotn. Jak jsem již uvedl, dnešní cesta se nevyznačovala žádnou turistickou atrakcí, "pouze" nádhernou krajinou. Projeli jsme údolí, lesy a louky; zatímco jižní část Norska má skalnato-lesnatý charakter, více na sever směrem k Lysefjordu nejdříve skály výrazně ustoupí a dají prostor lesům, další část cesty je otevřená a plná nádherných luk a srázů, aby kus před Lysefjordem otočila o 180° a změnila se v skalnatou měsíční krajinu.

Cestou nás několikrát vypekla GPS - systém benzínek je v Norsku podobný jako jinde v Evropě, ale benzínky jsou často malé a daleko od sebe. Nedoporučuji spoléhat na údaje v GPS, jednou nás ta potvora zavedla s klidným svědomím do lesa mezi ovce, kde žádná benzínka opravdu nebyla :)

K Lysebotnu se pomalu přibližujeme již v odpoledních hodinách. Naším cílem zde je Kjerag, proslavený kámen vklíněný do skály vysoko nad fjordem. Pomalu se proplétáme mezi skálami, pozorujeme ovce, naprosto totálně ožvýkané mantinely které občas nesou i stopy proražení neopatrným řidičem s následným pádem do propasti, a máme co dělat abychom se vyhýbali občasným karavanům a autobusům s turisty. Ano - jakmile jsou zde autobusy s německými turisty, něco tam na nás určitě čeká :)

Místní krajina je zajímavá zvláštními jezery. Jak se později dozvídáme, Norové zde pěstují důmyslný systém vodních elektráren. Lysefjord je velmi strmý (představte si kilometr vysokou kolmou skalní stěnu!), kousek ve vnitrozemí je shromážděná voda, a různými tunely a kanály pak je přiváděná blíže k fjordu a využívaná k výrobě elektřiny. Ekologičtější zdroj energie si lze jen těžko představit.

Naše putování mezi šutry je najednou přerušeno otevřenějším údolím, na jehož konci je parkoviště a pár budov - nepochybně výchozí bod tůry na Kjerag. Zjišťujeme však, že dnes již na to nemáme. Je pět hodin odpoledne, a informační cedule hovoří jasně. Tůra na Kjerag trvá minimálně 6 hodin, a její náročnost je velmi vysoká. Na noc by se do hor vydával leda blázen, proto jsme se rozhodli dorazit až do přístavu Lysebotn, a zde přespat v nějakém kempu.

Člověk míní, realita mění. Po několika serpentinách jsme narazili na úžasné odpočívadlo na skalní římse nad fjordem. Máme zde veškerý servis - dva stoly s lavicemi, odpadkové koše, dost místa na auto, a jako bonus perfektní jezírko s vodopádem. Je rozhodnuto, na Lysebotn kašleme :)

Nastal čas na večeři, guláš neskutečně bodne. Počasí se zřejmě pokazí, občas spadne pár kapek, a vypadá to na bouřku. Když jsme se úspěšně uložili ke spánku, dorazily ještě další tři auta - Němci, Dáni a dokonce finský karavan; očividně nejen my máme hovězí nápady nocovat v půlce skalní stěny :)

Pro dnešek dobrou noc, zítra vstáváme brzy...

5. den

Čtvrtek, 9. července, Lysefjord. Probouzíme se o půl šesté ráno, a dnešní cíl je pouze jeden - Kjerag.

Po vydatné snídani vyjíždíme serpentiny k parkovišti a platíme u parkovacího automatu (nepamatuji si přesně, tuším že to bylo 25NOK na den). U automatu je vtipná cedulka "vybírají mě 6x denně" - asi už i sem přijeli zloději z východního bloku. Poblíž parkoviště je zajímavá budova restaurace a suvenýrů, a veřejné záchody se sprchou. Takto brzo ráno je parkoviště skoro prázdné, tůra tedy bude víceméně osamělá.

Ještě naposledy studujeme plán cesty. Parkoviště se nachází ve výšce 640m nad mořem, výstup začíná prudkým stoupáním na kótu 818, následuje přechod údolí Litledalen, pak opět výstup někam k 900m, poté další údolí Stordalen, a finální výstup na Kjerag. Samotný kjerag má výšku 1023m nad mořem, přičemž dalším pochodem dosáhneme Kjeragbolten, což je onen proslavený kámen. Dost keců, jdeme na to :)

Čekali jsme vše, ale toto skutečně ne. Turistická cedule hodnotila výstup jako "very hard", ale lezení po velmi strmém hřebenu, povětšinou tvořeného holou a celkem kulatou skálou, jen místy nahrazenou drny trávy, to vše většinou jedině s řetězy, to nás dostalo. Jako třešnička na dortu nás čekal výhled dolů, doleva i doprava - čím víc jsme stoupali, tím větší díra pod námi zela. Parkoviště pod námi už zmizelo, a nahoru jsme šplhali sami.

V Norsku neexistuje propracovaný systém barevných turistických tras jako v Česku - vše je značeno velmi jednoduše. Na stromě nebo na kůlu jsou dřevěné šipky, ukazující co kterým směrem leží, a samotná cesta je značená červenými písmeny T. Ovšem, tento systém funguje možná lépe než ten český - pokud k jednomu T dojdete, to následující bude vždy někde v dohledu, takže ztratit se prakticky nehrozí.

Ráno počasí vypadalo všelijak, ale na hřebenu již bylo jasné, že dneska to nebude nic moc. Blížily se těžké mraky a občas mrholilo. Naštěstí naše výbava byla perfektní. Zde musím jednoznačně pochválit své trekové boty Grisport, kalhoty Direct Alpine Patrol, a hlavně funkční triko Moira. Toto prádlo je totiž naprosto geniální! Teplotní výkyvy nevadí, vlhko taky ne, protože to úžasně rychle schne přímo na těle, a přitom v tom není zima. V momentě kdy pršelo více, vzal jsem si pláštěnku, pod kterou jsem se samozřejmě zpotil - když pak pršet přestalo, moira velmi rychle vlhkost odvedla a odpařila. Výborné!

Na kótě 818 jsme potkali pár ovcí, a sestup do údolí Litledalen tento dojem jen znásobil - ovce byly všude. Kousek výše jsme dokonce zahlédli stan - mohl být dost dobře pastýřův (cestou zpátky ovšem už nebyl k nalezení, jednoduše v něm přespávali turisté; v Norsku to je úplně běžné). Výstup na druhý hřeben opět znamenal balancování nad srázem zpět do údolí a ručkování po řetězech. Nahoře, jak jinak, byly opět ovce a zcela klidně si nás prohlížely.

Za námi se objevili první kolegové turisté. Byli to Norové, protože takhle rychle pobíhat po horách umějí jen oni. Předběhli nás rychle, a po typickém "hei hei!" pokračovali střelhbitě dál.

Údolí Stordalen již nevypadalo tak nevinně jako Litledalen. Bylo plné velkých kamenů, a potok jím protékající mizel v mlze kamsi, kde jsme matně tušili svislou kamennou stěnu končící Lysefjordem. Výstup na poslední hřeben - samotný Kjerag - probíhal zpočátku skoro po vrstevnici, jenže najednou nebylo kam pokračovat; cesta se lomila ostře nahoru po hřebenu, protože napravo byl jen neskutečný sráz! Zřejmě nejtěžší část celého stoupání, alespoň pro ty co nemají rádi výšky. Za sebe musím přiznat, že norské dobrodružství mě strachu z výšek téměř zbavilo. Představte si že šplháte po žulovém hřebenu, kámen je poměrně hladký a navíc mokrý, musíte ručkovat po řetězu protože po dvou se nahoru nedostanete, nalevo sešup do údolí o výšce nějakých 200m, a napravo kilometrová propast. Neskutečné!

Samotný Kjerag pak připomínal jiný svět. Stoprocentně kamenitá plošina plná vody a vodopádů směřujících k fjordu, s občasnou proláklinou plnou - sněhu! V půlce července! Vrchol Kjeragu byl označen kamennou mohylou s dalšími třemi směry cesty. Náš cíl byl pochopitelně Kjeragbolten.

K tomu slavnému šutru jsme se doplazili průrvou ve skále, která ústila římsou a srázem dolů. Počasí nám bohužel dvakrát nepřálo, takže Lysefjord v kilometrové hloubce pod námi jsme viděli jen sporadicky. Také Kjeragbolten, kámen zaklíněný mezi skálami, olizovala mlha, a zatímco turisté se na něm s oblibou fotografují, my vyšplhání po hliněné římsičce a mokrém povrchu kamenu prostě neriskli a vyfotili si jej pěkně z bezpečné vzdálenosti.

Cesta zpět již proběhla normálně, pršelo trochu víc než při cestě tam, a začali se trousit první hloučky turistů. Někteří zřejmě věděli do čeho jdou, jiní neměli ponětí. Obvyklá otázka zněla "how far yet?" a složení bylo velmi různorodé. Nahoru lezly dokonce turistky snad z Bangladéše. Vrcholem drzosti pak byla holandská rodinka lezoucí po řetězech hned nad parkovištěm, bez jakéhokoli turistického vybavení, s děckem které sotva umělo chodit, obutým v plastových pantoflích. U nich je to jen placka, chápu že tohle prostě nemohli čekat :)

Dolů jsme dorazili asi o půl třetí odpoledne polomrtví, a rozhodli jsme se že se podíváme do restaurace. Teplé jídlo by totiž rozhodně bodlo. Nabídka nakonec nebyla špatná, běžné věci které najdete v každé restauraci poblíž turistické atrakce. Jen cena pro našince nebyla nejoptimálnější - kus teplého uzeného masa se studenými brambory a nějakou tou zeleninou vyšel na 140NOK, což je ve srovnání s českou hotovkou šestinásobný rozdíl! Chuťově to ovšem bylo výborné, to se musí nechat. Nakoupili jsme pohledy a vyrazili jsme zpět na jih - kromě slepé cesty do přístavu Lysebotn totiž ani jiná cesta nebyla. Dnes už skutečně byl nejvyšší čas najít nějaký kemp.

Naše první cesta byla spíše pro srandu - zkusili jsme, co by nás vyšla noc v hotelu. 1500NOK se nám však zdálo skutečně příliš. Po zběžné kontrole Sirdalského informačního střediska (výborná paní s maximální ochotou) jsme vybavení tipem na rozumně levný penzion vyrazili do vedlejšího městečka. Při cestě jsme však narazili ještě na jeden kemp s chatkami (norsky Hytten), a na první pohled jsme byli spokojeni. Chatka nás stála 300NOK (bez ohledu na počet osob - kdybychom byli čtyři, bylo by to o to výhodnější), záchody a sprchy byly hned vedle, autem se dalo zajet až k chatce, naprosto v pohodě. K večeři jsem servíroval vynikající chili con carne s norským chlebem (na severu neznají typický hutný chleba jako máme ve střední Evropě, vše je jen taková bílá toustová věc, ale chuťově dobrá), a plánovali jsme další cestu.

To už je ovšem příběh až na další den :). Za sebe musím říct, že výstup na Kjerag byl tou nejadrenalinovější a fyzicky nejnáročnější etapou celé expedice, vřele doporučuju každému koho ležení u vody prostě nudí.

6. den

Pátek, 10. července, osada Sinnes. Počasí je parádní, po uklizení chatky se vypravujeme na cestu. Dnešním cílem číslo jedna je tůra na Preikestolen - dost možná nejnavštěvovanější místo v Norsku :)

Sinnes je malá osada v Sirdalu, kterým prochází jediná možná cesta z Lysebotnu. Na benzínce ve vedlejším Svartevatn doplňujeme trochu nafty za účelem rozměnění eur na koruny (místní kurs je 8,50 za euro) a nakupujem nějaké potraviny v marketu hned vedle. Hned za benzínkou je cedule informující o mýtném na silnici 45, po které budeme pokračovat směrem na Stavanger. Po zkušenosti z předchozího placení mýtného u automatu jsme klidní, mýto je 45NOK a mincí máme dost, proto ignorujeme cosi označené "Toll service", a považujeme to za směnárnu kde dostaneme drobné na mýto. Nemohli jsme se mýlit více :)

Silnice 45 nás vede ze Sirdalu do Rogalandu, a to naprosto úžasným údolím. Z obou stran silnice jsou skály, místy vodopády a norské chaloupky. Důvěrně se také seznamujeme s další norskou specialitou - čas od času je silnice přehrazená něčím, co vypadá jako retardér - silnice je v tom místě rozšířená, ve směru jízdy je betonová díra příčně přehrazená obvykle asi 10 kolejnicemi nebo ocelovými trubkami, zbytek rozšířeného prostoru kudy by mohlo projet druhé auto je závora. Norové toto nazývají Ferist, čert ví co to je, protože my vždycky zpomalili a užili si to drncání, kdežto Norové to profrčeli v plné rychlosti.

Jak tak projíždíme Rogalandem a kocháme se skálami, vodopády a jezery, skoro jsme potkali stádo ovcí ležící na silnici. Neuhnuly se potvory, přitom ve větší rychlosti to je jak když potkáte pytel cementu. Ještě že šly objet :)

Už z dálky vidíme mýtnou bránu, chystáme si peníze, zpomalujeme a... nic. Na ceduli je "DO NOT STOP", tak tedy nezastavujeme a jedeme dál. Vrtá nám samozřejmě hlavou o co jde, a dozvídáme se to na následující křižovatce v osadě Gjesdal. Zde vidíme ceduli informačního střediska - ovšem v Norsku je drtivá většina takovýchto míst prostě cedule s informacemi, nepředstavujte si živou osobu v kiosku, takových míst jsou v Norsku řádově jen desítky, kdežto cedulí tisíce. Dle informací jsme projeli automatickou mýtnou bránou, což je jedna z mnoha možností jak platit. Nebudu rozebírat detaily systému AutoPASS, prostě a jednoduše se mýto platí právě na "Toll service" kterou jsme ignorovali. Můžeme tedy zaplatit na další podobné v okolí, a nebo se na to vykašlat a počkat až přijde domů faktura. Zde musím prozradit, že jsme další toll service na své cestě už nepotkali, a faktura na 45NOK zatím také nedorazila, nicméně dle mých informací Norové pracují pomalu ale jistě (do 3 měsíců, ještě tedy je pár týdnů k dobru).

Pokračujeme již na sever, až do Stavangeru rozhodně nejedeme. Čeká nás první vnitrozemský trajekt, kterých ještě využijeme do sytosti. Obvyklá cena za auto s řidičem a ještě jedním pasažérem se pohybuje kolem 80-90NOK. Cedule značící cestu k Preikestolen už jsou na každém kroku, takže jedeme najisto.

Ještě jedna odbočka, pak zase jedna, pak přejet na druhou stranu řeky, odbočit z hlavní silnice, jet kus po vedlejší cestě a jsme tam :) Prekestolhytta je hotel a hostel, a u něj obrovské parkoviště plné aut. Norové mají organizaci zvládnutou jako vždy perfektně, a navádějí auta přesně tam kde je volné místo. Po několika minutách příprav tedy vyrážíme.

Samotný výstup na Preikestolen (česky Kazatelna) popíšu jen v datech - 3800m tůra papírově na 4 hodiny, skládá se z úvodního stoupáku po balvanitém podloží, následuje dřevěný chodník přes rašeliniště, pak opět balvanitý krpál sedlem mezi dvěma skalisky, po něm náhorní plošina s jezery, a nakonec finální přiblížení k Lysefjordu a výstup po skalní římse na Preikestolen. Ve srovnání s včerejší osamělou tůrou na Kjerag je toto úplně něco jiného. Lidí desítky a desítky, cestou slyšíme jazyky snad ze všech koutů světa, třikrát dokonce češtinu :) Je evidentní že Kazatelna přitahuje úplně všechny.

Poslední desítky metrů k cíli jsou čím dál víc na vlastní riziko. V Norsku prostě na většině turisticky zajímavých míst neexistuje zábradlí, vše je přirozené a jen mírně upravené aby se tam vůbec dalo jít. Společně s desítkami dalších turistů tedy jdeme po metr široké skalní římse, vpravo skála, vlevo kolmý sráz. Zdá se, že všichni čekali to samé, a jsou v klidu. Matky s dětmi, turisté se psy, všichni jako by vyrazili jen tak na piknik.

Preikestolen je ohromný skalní kvádr, jakoby vysunutý z okolní skály nad Lysefjord. Jeho výška je 604 metrů nad mořem, přičemž tato jednotka v Norsku má úplně jiný rozměr, vzhledem k tomu že jste opravdu nad mořem a vidíte jeho hladinu :) stěna Kazatelny je naprosto kolmá, a musíte dávat pozor na každý krok, abyste se nezřítili dolů. Výborné! Jen těch turistů tam je přece jen až dost...

Ke zpáteční cestě snad jen to, že sestupovat po balvanech dolů je trochu nebezpečné, snad ještě víc než na samotné Kazatelně musíte dávat pozor kam šlapete, na každém kroku hrozí vyvrtnutí kotníku, což by naši expedici jistě nemile zkomplikovalo. U výjezdu si pokecáme se sympatickou slečnou na informacích (fakt že nám dochází peníze, je pátek večer, banky jsou už zavřené a o víkendu taky, už tak sympatický není), platíme pár NOKů u závory při výjezdu z parkoviště, a hurá pryč.

Naše další cesta už je pouze tranzit. Jedeme po východním pobřeží Boknafjordu, tedy prvního velkého fjordu na západním pobřeží Norska. Čeká nás další trajekt (81NOK), zastavujeme v jednom penzionu u silnice abychom nabrali pitnou vodu, a vzhledem k pozdním večerním hodinám začínáme hledat místo na spaní. To nacházíme kus za městem Sand - odbočujeme po vedlejší silnici do lesa, zdoláváme strmé serpentiny, a nakonec to zaparkujeme v lese. Dnešek byl tedy opravdu vyčerpávající, ale současně nádherný. Tímto dnem jsme uzavřeli kapitolu zvanou jižní a jihozápadní Norsko, a zítra se již přesuneme do Hordalandu, což je západní Norsko.

7. den

Sobota, 11. července, kdesi v Rogalandu. Probouzíme se s úlevou, že nás v lese nesežral medvěd (riziko bylo značné, venku mimo auto jsme nechali nějaké dobroty - prázdné konzervy), a místo řešení co budeme jíst rovnou vyrážíme dál.

Norové jezdí vším možným. Zřejmě nejrozšířenější jsou BMW a Audi poslední generace, což je vzhledem k rychlostním omezením po celé zemi trochu absurdní (rychleji než 80 jde jet málokde, rychleji než 90 prakticky nikde), ve velkém odstupu za nimi jsou ostatní značky - VW Passat, Toyoty, Volva, Octavie... V celém Norsku jsme za celou cestu nepotkali jediné korejské auto - když už Asie, tak většinou Toyota, občas Mitsubishi. Octavie jsou taky hodně oblíbené, v Norsku jsou podle všeho za zajímavé peníze. Naopak třeba Golfů jezdilo pomálu.

Překvapivě mnoho jezdí také veteránů, všech věkových kategorií, zejména ti praví veteráni. Různé staré Opely, Cadillacy, Oldsmobily a další ameriky celkem běžně brázdí norské silnice. Ovšem pozor - Norové jezdí lecčím, ale vždy je to v perfektním stavu, nablýskané a žádná koroze. Pro člověka z východní Evropy to působí skoro jako zjevení, a když kolem vás projede Rolls Royce, štípete se do tváře :)

Ale zpět k expedici - pár zatáček za místem našeho nocování jsme narazili na opuštěný dům, kolem něj v křoví zarostlé staré americké stroje, hned vedle veterán porostlý lišejníkem (s volantem vpravo!), a v garáži majestátní oldsmobile. U nás by něco takového prostě nebylo možné, přes noc by bylo vše rozkradeno a prodáno do sběru. Soukromí je v Norsku jednoduše nedotknutelné, a to očividně i dlouho po smrti majitele.

Postupně přibývá další norské speciality - tunelů. Blížíme se střední části západního Norska, kde je již podnebí trochu ostřejší než na jihu. Ve fjordech je stále krásně teplo, ale hory kolem jsou už výrazně strmější a vyšší, a krajina je divočejší. Za jedním nezvykle dlouhým tunelem (7km) se krajina výrazně mění a mezi vrcholky vidíme první ledovec - Folgefonni. Jako majestátní bílá čepice pokrývá národní park Folgefonna se všemi jeho horami. To už se ale blížíme k prvnímu cíli naší dnešní cesty.

Vodopád Latefossen je zákeřný. Jedete po horské silnici, napravo skála, nalevo skála, a současně se silnicí teče jen úžasně zelenomodrá řeka. Najednou se nalevo objeví vodopád, jaký jste ještě neviděli, snažíte se to někde zapíchnout abyste tu nádheru mohli vyfotit, a když se plní dojmů vydáte dál, zjistíte že za dalších 50 metrů je parkoviště, stánky se suvenýry, a hlavně dva ještě mnohem větší vodopády s mostem. Holt, Norsko vás vždy něčím dostane :)

Následná cesta na sever přibližně kopírovala západní pobřeží Norska, dostali jsme se totiž už k Hardangerfjordu, respektive jeho postrannímu Sorfjordu. Nacházíme se poměrně vysoko na severu, ale Norové zde bez problémů pěstují třešně v malých sadech, a co chvíli potkáte u silnice stánek s babkou. A jaké byly - nádherné, černé - moreller - a vyslovte si to :)

Naším dalším tranzitním uzlem je osada Eidfjord, do které přijíždíme už notně po poledni. Cestu si skutečně vychutnáváme, ty norské minisady s třešněmi, jahodami a dalším ovocem jsou prostě neskutečné! V Eidfjordu si dáváme malou pauzu na prohlédnutí místního informačního střediska, a míříme k dalšímu vodopádu.

Eidfjord je přístav, je tedy na úrovni mořské hladiny. Kousek za ním se však silnice naprosto zběsile začíná vlnit, jedeme skoro pořád tunelem, a navigace vykresluje něco co připomíná tenké střevo. Pokud existuje jednotka zasmyčkovanosti, cesta z Eidfjordu na východ má hodnotu přesně jedna :)

Cesta ovšem stojí za to - vodopád Voringsfossen je zřejmě nejoblíbenějším vodopádem v Norsku, a my musíme ostatním návštěvníkům dát za pravdu. Parkoviště a kiosky naznačují, že toto bude něco výjimečného, a taky že jo. Vodopád se skládá ze dvou, které proti sobě padají do jakési norské obdoby Grand Canyonu, přičemž máte možnost to vše pozorovat ze skalní plošiny u parkoviště, a nebo vyjet autem nahoru k hotelu (tam je parkovné 30NOK, což za ten pohled rozhodně stojí!)

Během následující cesty už nás nějaké vodopády nemohly rozhodit. Zatímco v Česku by byly atrakcí první kategorie, v Norsku je to takový turistický plevel, kterého si nikdo nevšímá. Pomalu ale jistě se nám také blíží večer, pokračujeme zpátky přes Eidfjord kde využíváme další trajekt (107NOK), přes městečko Voss.

Dostáváme náramnou chuť na pivo, a i přes vysokou cenu jsme se rozhodli jej koupit. Supermarket je v pohodě, ceny jsou sice drsné ale přijatelné (cena plechovky piva se pohybuje od 20 do 50NOK), tak dávám nějaké 4 plechovky do košíku, a pro jistotu to doplňuju dvěma chleby. Maník u pokladny se divně šklebí, a po krátké výměně argumentů mi vysvětluje, že takhle večer mi už alkohol prostě neprodá. Zabavuje mi plechovky, a já se svými dvěma chleby jdu zpátky do auta. Divný národ, ti Norové... na druhou stranu, vzhledem k večerní prohibici, kvalitním silnicím a rychlostnímu omezení tu zřejmě mají minimum autonehod. Zajímavé také je, že naprosto všichni cyklisté mají přilby, včetně nejmenších dětí.

Místem našeho dnešního nocování se nakonec stalo jezero severně od Vossu. Příštím cílem je totiž Sognefjord, respektive jeho nejbližší část Naeroyfjord, a ten si chceme nechat až na ráno. Sedíme u stolu, dáváme si guláš, a je nám fajn :)

8. den

Neděle, 12. července. Ráno u jezera Oppheimsvatnet. Dnes máme náročný program - dva fjordy, rekordní tunel a vlak, dva kostely, a uvidíme co dál se ještě zadaří...

Osada Gudvangen je nejbližší uzel v naší cestě. Vede z ní odbočka k Naeroyfjordu, podle některých příruček jednomu z nejkrásnějších fjordů v Norsku, zapsaném i v UNESCO. Pravda byla trochu jiná - na konci Gudvangenu bylo staveniště, následující cesta vedla do tunelu ve kterém nefungovala elektřina ani klimatizace takže jsme jeli potmě a v solidní mlze, a cesta byla široká spíš na půl auta než na jedno.

Samotný Naeroyfjord ovšem rozhodně pěkné místo je. Jeho výhodou je relativně špatná dostupnost, a je jaksi stranou od ostatních známých fjordů. Na jeho březích jsou jen dva soukromé přístavy, silnice končí slepou ulicí a ohradou s kozami. Nás zaujal taky starý zetor u rozestavěného domu. Fjord má perfektní průzračnou zelenou vodu, a okolní skály vypadají prostě famózně. Všude je naprostý klid, až málem zapomínáme že nás čeká cesta dál :)

Zpátky v Gudvangenu navštěvujeme benzínku (350NOK) a relativně krátkým asi pětikilometrovým tunelem pokračujeme, a za ním opět na vedlejší cestu, dolů do údolí do osady Undredal. Cesta je typicky norská - vlevo skála a kus pastviny, vpravo pastviny, potok a zase skála. Tentokrát se na silnici vejde i jedno celé auto, návštěvnost je ovšem nepoměrně vyšší než u Naeroyfjordu, jedou sem davy turistů (asi 5 aut) a ledvinky určené k vyhýbání nestíhají :)

Vrcholem je snad stohlavé stádo rohatých a chlupatých koz, pelášící před námi po silnici, a jen velmi neochotně jedna po druhé uhýbají autu. Scenérii dokreslují koně, volně se pasoucí na pastvině u silnice. Neskutečné, tohle ve střední Evropě najdete opravdu jen těžko.

Undredal je zapadlá díra, o velikosti průměrné vesnice. V přístavišti toho moc k vidění není, zajímavá je snad jen kavárna, do které zapadne místní domorodec, se kterým jsme předtím hodili řeč o tom jak se žije v Norsku.

Sloupový kostel v Undredalu vypadá nenápadně - jeho podoba je relativně nová (+- 100 let), ale klame tělem. Jeho předchůdci, ze kterých se zachoval oltář, byli prastaří, a jedná se o nejmenší a nejstarší dodnes využívaný kostel ve Skandinávii. Dovnitř ovšem nejdeme, šetříme se na kostel v Borgundu.

Cesta nás poté zavádí do Flamu. Místní železniční stanice, respektive trať do Myrdalu, je také jednou z atrakcí Norska. Jedná se o nejstrmější železnici na světě, která není vybavena zubačkou. Za 50 minut jízdy překoná převýšení 864m. Vlak cestou jednou staví, aby se vyhnul protijedoucímu, a druhá zastávka je u vodopádu Kjosfossen. Místní zajímavostí je kromě vodní elektrárny a vody stříkající daleko až k vlaku také zřícenina a na ní tancující divoženka v rytmu domorodé norské hudby - zajímavé zpestření, aby ne za 330NOK za zpáteční jízdenku na osobu :). K cestě ještě snad jen to, že koncové partie před Myrdalem projížděl vlak nad velmi vysokými a krásnými údolími, ale kolem kolejí byly dřevěné zátarasy, takže fotit se nedalo a vidět až tolik taky nebylo. Škoda.

Po návratu do výchozí stanice ještě prolezeme přístav a obchod se suvenýry, vyfotíme se u parníku kotvícího u mola, a uháníme dál.

Následující atrakce rozhodně není pro osoby trpící klaustrofobií - Laerdalský tunel je totiž nejdelší tunel na světě (24,5km délky). Je to jediný tunel v Norsku, kde jsme viděli po nějakých intervalech jakési rozšířené jeskyně s odpočívadly, a různobarevným nasvícením (první byla modrá, druhá zelená, třetí zase do modra). Očividně proto, aby se slabším povahám při dlouhé cestě tunelem neudělalo mdlo. Nicméně zážitek to je neopakovatelný. Všechny norské tunely jsou střílené, nikoli ražené, takže jejich stěny jsou velmi kostrbaté. Pokud před vámi ujíždí auto, vypadá to jako by před sebou tlačilo světelnou bublinu :)

Jakkoliv jsme již několikadenní cestou po Norsku a absolvováním desítek tunelů zocelení, přesto po dlouhých desítkách minut rádi zase vidíme sluneční světlo. Nacházíme se v Laerdalu (mimochodem dalším místě kde se velmi daří třešním), a čeká nás několik desítek kilometrů odbočky ke kostelu v Borgundu. Vybrali jsme ho víceméně náhodou, protože byl poblíž naší cesty - na rozdíl od zřejmě nejprotěžovanějšího kostelu v Uvdalu, který jsme následně neřešili a jeli dál. Ovšem, stojí to za to, protože Borgund je zřejmě nejčistším archetypem sloupového kostela. Ale to ještě trochu předbíhám.

Před kostelem samotným je hala, kde si musíte koupit vstupenky, a teprve s nimi je možné se podívat blíže ke kostelu, a současně si prohlédnout expozici v hale. Prodej lístků probíhá asi následovně: "2 times 65NOK, that makes 130NOK..." - "jo hele tak je to za 130..." - "Where do you come from?" ptá se maník u kasy. Po chvíli přemýšlení jestli přiznáme barvu nebo budeme dál zatloukat, říkáme Czech Republic. Maníka to pobaví - "Fakt? Tak to si budem rozumět." - "Si děláte prdel ne?" Prostě, Češi jsou všude.

Borgundský kostel je prostě... neskutečný. Skoro tisíc let staré dřevo, napuštěné směsí pryskyřice. Na východě má úplně černou jakoby ohořelou barvu, na západě pak je normální struktura hnědého dřeva pokrytého žlutou pryskyřicí. Celé to voní nánosy věků. Famózní. Lze se podívat i dovnitř, a pokochat se na poměry středoevropských kostelů celkem minimalistickým interiérem, kterému vévodí bohaté řezby. Není možné to slovy popsat, ale musí se to zažít :)

Drobná poznámka k norským hřbitovům (ale zřejmě i obecně k hřbitovům západního anglosaského světa) - na rozdíl od středoevropských krchovů, kam chodí v neděli jen babky s věncem, anglosaské hřbitovy slouží také jako místo pro odpočinek běžných lidí, prostě další druh parku. Jednotlivé hroby se skládají pouze z jednoduchého náhrobku, žádná hlína nebo nedejbože žulové monstrum kolem, prostě jen náhrobní kámen, pár kytek, a jinak tráva. Působí to úplně jinak.

Příští kilometry jsou již jen tranzitní. Přejíždíme trajektem Sognefjord (nejmohutnější a nejhlubší ze všech fjordů, nicméně my přeplouváme jen jedno z jeho nejzazších míst, takže si ho neužijeme v plné šířce - ale to přežijeme). Další cesta vede přes Sogndal (zde začíná silnice 55, o které bude řeč později) až do Gaupne, kde odbočujeme na vedlejší silnici směrem na Jostedal. Cílem je ledovec Jostedalsbreen - největší evropský ledovec, pokud nepočítáme ty na Islandu, konkrétně jeho splaz Nigardsbreen.

Je ovšem už večer, proto ledovec necháme na zítra. Někde v půlce cesty od Gaupne nacházíme u silnice odpočívadlo, přičemž podobný nápad měl i finský transporter, němečtí motorkáři, belgický karavan a nějací blázniví Holanďani. Pro zajímavost ještě poznamenám snad tohle - mohutný potok, podél kterého jedeme, má zvláštní barvu. Není to ta průzračná modrozelená, jakou má třeba moře nebo horské řeky, ale je mléčně modrá. Jen spekulujeme, že za to zřejmě může voda přímo z ledovce. Je však čas jít spát, zítra nás čeká perný den...

9. den

Pondělí, 13. července. Probouzíme se celkem brzo ráno, kolem nás ještě všichni spí. Po rychlé snídani vyrážíme směrem na Jostedal, čeká nás ledovec, jsme zvědaví :)

Vedlejší silnice jsou v Norsku sázka do loterie. Tím nemyslím kvalitu povrchu, ta je vždy perfektní, ale problém může nastat s šířkou silnice, hlavně v nepřehledných úsecích, kde hrozí že zpoza rohu vyrazí autobus s turisty. Je proto na místě opatrnost, a klidně použijte korsický trik - před každým takovýmto místem vydatně trubte. Nám se to jednou vyplatilo.

Přejíždíme jakýsi můstek, a najednou vidíme odbočku k ledovci. Slečna u pokladny nás zkasíruje za průjezd (30NOK) a my přijíždíme pomalu k ledovci. Z dálky vypadá velmi nenápadně...

Zdání ovšem jako vždy klame. Nigardsbreen není největší splaz Jostedalsbreenu (tím je Briksdalsbreen na opačné straně ledovce), působí mezi okolními skalisky trochu ušlápnutě, ale ve skutečnosti se jedná o ohromnou a majestátní masu ledu, zevnitř jakoby vydávající modrou záři.

Od parkoviště u ledovcového jezera se dá k ledovci dojít pěšky, ale je to poněkud na dlouho, rozměry zde jde opravdu těžko odhadnout, a i když ledovec vypadá poměrně malý, ve skutečnosti je docela daleko a je to k němu kus cesty - takže radši jedeme za pár drobných loďkou.

Teprve zblízka je znát, jak ohromný kus ledu to celé je. Je dost špinavý, což je zřejmě poznávací znamení každého ledovce který jsme v Norsku viděli, prostě to celé je výrazně tmavší než případná sněhová pokrývka. Kolem ledovce samotného je řetěz a varovné tabule - není totiž radno se k ledovci přibližovat, je v neustálém nenápadném pohybu a hrozí odlomení ledového bloku. Stejně tak je nebezpečné riskovat na druhé straně ledovce, kde vytéká velmi živý potok napájející jezero, proud je velmi silný.

V místě, kde je ledovec skoro placatý, se na něj vydávají turistické výpravy - prostě dostanete mačky, hole, svážou vás k sobě řetězem, a hurá nahoru. Tato legrácka se ovšem nejspíš musí předem zamluvit. My do toho nejdeme, pouze si jdeme ledovec osahat. Těžko říct jestli je to výše jiné, ale nejspodnější kus ledovce byly prostě stlačené a špinavé hrudky ledu. Z dálky to ovšem vypadá neskutečně :)

Ledovec je super, ale dneska nás čeká mnohem víc zajímavého. Vracíme se do Gaupne a následné kilometry až do Lomu jedeme po silnici 55. Začátek je velmi mírný - jedeme po pobřeží fjordu, je velmi příjemné teplo (odhadem 26°C), na jednom odpočívadle dáváme pauzu, a stejně jako finská rodinka obdivujeme okolní scenérii.

Následná pasáž, jak jinak, překvapuje. Během chvíle se cesta začíná klikatit a mění se v husté a vcelku strmé serpentiny, takže během hodiny cesty jsme ve výšce 1000m nad mořem a pořád stoupáme. Nacházíme se mezi ledovcem Jostedalsbreen nebo lépe řečeno jeho okolními vrcholky, a národním parkem Jotunheimen, ve kterém jsou nejvyšší hory Norska - Galdhopiggen a Glittertind, které s výškou kolem 2500m nad mořem trochu připomínají slovenské Tatry - jen jejich okolí je nesrovnatelně divočejší.

Lesnatý porost kolem silnice velmi rychle ustupuje kleči, a pak už není vůbec nic, jen holá skála a sníh. Každou chvíli potkáváme odpočívadlo, na jednom je skleněný kruh s vyznačenými vrcholky, na druhém informační tabule a stylová WC, prostě typicky norský servis pro turisty.

Ani se nenadějeme, mineme v serpentině nebezpečný španělský autobus, a ocitáme se v nejvyšší části silnice 55, ve výšce nějakých 1400 metrů nad mořem, kde je kolem silnice pouze holá skála, zvláštně červeně zbarvený sníh (jak jem se dodatečně informoval, je to nějaká svérázná forma života), a nabízí se nám úžasný pohled na Galdhopiggen i Glittertind, s miniaturními ledovci, sněhovou pokrývkou a samozřejmě i okolními horami. Jotunheimen znamená v překladu Domov obrů - to sedí naprosto přesně.

Silnice 55 je od října do května zavřená. Jednoduše proto, že sníh ji zneprůjezdní. I teď, v nejteplejším období v roce, jsou místy kolem silnice vyfrézované závěje vysoké klidně metr a více. Když si uvědomíme, že tato cesta bývala už ve středověku jedinou spojnicí a obchodní cestou do Lomu, znovu se obdivujeme houževnatosti a tvrdosti Norů.

Následuje už jen sešup zpátky dolů, v obchůdku nabíráme nějaké jídlo (mimochodem slečna u pokladny byl snad jediný člověk v Norsku, který neuměl anglicky), a už jsme v Lomu.

Lom je centrum této části Norska, a je třeba poznamenat že jsme od pobřeží moře poměrně daleko, a krajina má už hodně jiný ráz než pobřežní oblasti. Sevřená skalnatá údolí Rogalandu nebo Hordalandu zde nahradila poměrně otevřená krajina s borovými lesy, přičemž horizont samozřejmě lemují krásné zasněžené štíty. Prostě a jednoduše, takhle si představujeme Kanadu, tak proč bysme tam jezdili když vidíme TOHLE :)

V Lomu nás čeká jen jedna atrakce, tou je místní sloupový kostel. Na rozdíl od Borgundského nevypadá tak staře, může za to jeho hranatá konstrukce - ale pryskyřicí voní i dřevěný hřeben zídky kolem jeho areálu. Kolem kostela je jak jinak hřbitovopark.

Již se nám začíná nachylovat čas, proto pokračujeme v cestě. Dnes už nás nečeká nic zajímavého, ale celá cesta z Lomu na západ je jedna úchvatná scenérie. Cítíme že pomalu stoupáme - prvně jedeme podél jezera, které přímo láká ke koupání, zde však zjišťujeme nebezpečnou koncentraci agresivních komárů, takže tady spát nemůžeme. Daří se nám najít vhodné místo až o něco výše, kde nalézáme super odpočívadlo u horského potoka. Norové nejsou žádní troškaři - stoly a lavice najdete prakticky všude, odpadkové koše jsou pravidelně kontrolovány a vybírány, nikde sebemenší náznak nepořádku.

K večeři dáváme, jak jinak, norský chleba a dobrotu z konzervy. Těšíme se na zítřek, kdy nás čeká podobně zajímavý den jako dnes...

10. den

Úterý, 14. července. Nacházíme se kdesi u cesty z Lomu na západ, uprostřed borového lesa a u průzračného horského potoka. Dnešní den bude nabitý, proto moc neotálíme a po krátké snídani (müsli s mlékem) vyrážíme na západ.

Jak jsem už napsal, zdejší krajina je opravdu jako Kanada. Postupně stoupáme výš - borový les postupně střídají jen zakrslé stromky a nakonec trsy trávy na skále. Po nějaké době odbočujeme z hlavní silnice a míříme na sever, směrem na Geiranger.

Silnice je poměrně úzká, na některých místech je zákaz zastavení kvůli padajícím kamenům ze skály napravo - z nichž některé skutečně na silnici jsou - ale to nebrání v průjezdu zástupu porschí všech možných typů a stáří. Kdybych řekl že v Norsku je možné opravdu vše, už bych se jen opakoval :)

Průstřih, silnice obtáčí horské jezero obklopené zasněženými štíty, a my jsme na místě. Ze silnice odbočuje cosi jako cesta, platíme 80NOK a vyrážíme na to. Musím podotknout, že toto byla jediná cesta horší kvality než jsme v celé Skandinávii viděli - v podstatě bahnito-šotolinová cesta o šířce jednoho a půl auta, která ve velmi strmých a odvážných serpentinách šplhala na jednu z hor. Občas jsme viděli betonová svodidla, ale drtivá většina cesty nahoru prostě žádné zábrany neměla - a značky varující před nezpevněnou krajnicí byly dost zbytečné. Zde prostě nemůže řídit někdo, kdo se bojí výšek.

To místo se jmenuje Dalsnibba, ve skutečnosti to je prostě hora o výšce 1500m, a ta cesta vede na její vrchol. Zde jsme byli v menším šoku - ohromné množství lidí (na norské poměry), několik desítek aut a dokonce čtyři autobusy, které sem nahoru pendlují z blízkého Geirangeru. A proč jsme sem vyjeli? Dalsnibba je společně s Preikestolen nejnavštěvovanějším místem v Norsku. Nabízí totiž pohled dolů na Geirangerfjord, a na ten se hned tak nezapomíná. Není to taková díra jako Kjerag nebo Preikestolen, ale dobrých pár stovek metrů dolů to je, než se začíná země srovnávat směrem k fjordu.

Zpočátku máme velmi špatné počasí, Dalsnibba je v mracích a nevidíme skoro nic. Toho využíváme k návštěvě místního kiosku, jak jinak s perfektním servisem. Mrakům nakonec trvalo asi hodinu, než se rozptýlily. Místo slov raději fotka...

A když spouště foťáků docvakaly, vydáváme se na cestu zpět dolů. Je to skutečně masakr, cesta zpět k jezeru trvá asi půl hodiny, a musíme dávat pekelný pozor na brzdy (kdosi v Pajeru před námi si pozor nedal a nepěkně mu to zakouřilo). Musíme pochválit svou astru, zařadili jsme dvojku a ta vše s přehledem zvládne, nepustí ani omylem.

Následná cesta vede do Geirangeru. Před ním se ještě jednou zastavujeme na odpočívadle nad městečkem (zábradlí je zde řešeno zajímavě - místo klasických trubek jsou zde natažená ocelová lanka), něco pofotíme, a pokračujeme.

Samotný Geiranger je malinké místo, asi jako většina norských městeček a vesnic. Je však neskutečně přecpaný turisty, takže ani nezastavujeme a projíždíme. Za Geirangerem nás pak čekají serpentiny zpátky nahoru (tzv. Orlí cesta - Ornesvingen), přičemž na poslední smyčce než cesta mizí do vnitrozemí je opět odpočívadlo, s nádherným výhledem na Geirangerfjord, a to jak na jeho konec a Geiranger, tak na jeho první zákruty, jimž vévodí slavný vodopád Sedm sester.

Další zastávka následuje skoro ihned, nad serpentinami je parkoviště s krapet drzým stádem ovcí :) a pak razíme dál. V Eidsdalu přejíždíme trajektem na druhou stranu (81NOK) a přejíždíme další horský hřeben. Místní krajina je známá zejména svými jahodami, dokonce tady mají jahodový festival. Na to, že se nacházíme 3000km na sever od domova, to docela ujde :)

Příležitostně jsme zastavili na odpočívadle, které je obklopené poměrně velkým počtem stolů, a dáváme oběd. Zjišťujeme, že stejný nápad měly shodou okolností i tři česká auta. Sedí u stolu, a cpou do sebe chleby s paštikou a pivo. Na to skutečně nervy nemáme, proto se pakujeme co nejrychleji pryč.

Krajina zničehonic mění svůj ráz - místo zelení porostlých strání jsme se octli v horách. Jsme na Trollstigveien - trolí cestě.

Největší atrakce těchto míst je jednak nejvyšší svislá skalní stěna v Evropě (1100 metrů), a jednak architektonický skvost Trollstigen, což jsou serpentiny rozhozené napříč údolím. My z toho bohužel moc nevidíme, trollové zrovna vaří mlhu, a proto vyhlídku nad údolím ani neřešíme. Po několika desítkách metrů se to však lepší - dolní konec mraků je přesně v úrovni začátku Trollstigen, a v půlce cesty dolů u vodopádu Stigfossen dáváme další fotopauzu, a fotíme alespoň dolní půlku serpentin.

Odbočka z cesty vede k dalšímu sloupovému kostelu - Rodven. To impregnované dřevo je neskutečné, vypadá to snad jako by staří Norové použili kromě všemožných pryskyřic i včelí vosk. Museli to být skutečně mistři, a také velmi houževnatí a tvrdí lidé - stejně jako jejich současní potomci. Cestou potkáváme cyklistu bez nohy, který div nejede stejně rychle jako my. Toto je v našich podmínkách těžko představitelné.

Následující cesta vede přes přístav Andalsnes do Afarnesu, kde se opět trajektem přeplavujeme na druhý břeh. Čeká nás krátká cesta přes suchou zem, a potkáváme první norské záchody které jsou naprosto zdevastované - důvod je nasnadě, rychle se totiž odsud pakuje auto s litevskými cikány. Člověku se nestačí stydět za to, že pochází z východní Evropy...

Poslední kilometry do přístavu Molde jsou opět po moři, ovšem výjimečně ne trajektem, ale odvážně klopeným dlouhým mostem. Molde je typický norský přístav, ale nenabízí pro turistu nic extrémně zajímavého, snad kromě možnosti vidět panorama s více než 200 vrcholky hor. To se nám ovšem nepoštěstilo, na jižním obzoru jsou mraky.

Molde se nachází na vnitřním okraji jakéhosi poloostrova, který objíždíme a kocháme se norskou krajinou a pobřežím atlantiku. Nakonec jsme zakotvili v přístavní vesnici Bud, přímo na břehu oceánu.

Bud byl za druhé světové války součástí německé Festung Norwegen, na vrcholu skály nad vesnicí jsou zachovalá restaurovaná děla a světlomet, plus bunkry přístupné za poplatek jako muzeum (na to my takhle večer už ale nemáme). Po procházce po místním molu vyrážíme po pobřeží na severovýchod, směrem na Kristiansund.

Bylo by úžasné zastavit na břehu moře a přespat tu... a taky že ano, odpočívadlo tu je, a přijely i tři karavany (Angličan, Holanďan a Němci), takže sami taky nebudeme. Dáváme si norské pivo Ringnes (výborné), dobrou večeři (chleba a sýr), a to vše za naprosto úchvatného západu slunce nad oceánem.

Je půl jedenácté, slunce pořád vysoko nad obzorem, a nechce se mu zapadnout. Nakonec zapadne za obzor nedlouho před půlnocí. Ovšem v této zeměpisné šířce západ znamená jen zmizení slunečního kotouče za obzorem, nikoliv tmu - třeba ve dvě ráno je nad obzorem pořád záře, a venku docela světlo.

Nedá se však svítit. Musíme odpočívat, protože zítra nás čeká cesta do Kristiansundu, a budeme se rozhodovat co dál.

11. den

Středa, 15. července. Probouzíme se na břehu Atlantiku kousek od Kristiansundu. Kristiansund bude také nejsevernějším bodem naší expedice (63° 7' severní šířky).

Mezi námi a Kristiansundem se nachází ještě jedna místní atrakce - Atlanterhavsveien, což je řetěz ostrovů celkem odvážně propojený mosty. Dle našich informací se zde mělo platit mýto, ale zřejmě už se peníze vynaložené na stavbu vrátily, tak bylo mýto zrušeno - takto to ostatně funguje v celém Norsku. Celá stavba možná působí daleko impresivněji na fotce než ve skutečnosti, ale prý to stojí za to hlavně v bouřce, která se nám vyhnula. Snad příště :)

Atlanterhavsveien ovšem nevede až do Kristiansundu, ale jen na jakýsi ostrov, na jehož konci je trajekt a zatím nedokončený tunel. Mezitím se však ještě podíváme na jižní pobřeží ostrova. Kromě krásného pohledu na pevninskou část Norska a parádní silnice s typickými norskými autobusovými zastávkami s drny trávy na střeše a květinami kolem, je zde poslední sloupový kostel který navštívíme - Kvernes. Zastavujeme taky v místním obchůdku, kde nakupujeme nějaké potraviny. Za poznámku stojí, že lidi před obchodem zastaví autem, nechají klíčky v zapalování, otevřené okýnko, a jdou bez starostí nakupovat. Tohle jinde v Evropě holt už nehrozí...

Trajekt nás pak převeze do Kristiansundu samotného. Je to typický norský přístav s domečky rozházenými po skálách kolem, mnoha loďkami a poměrně malým centrem s několika ulicemi. Náš plán byl zkusit nějaké norské jídlo ve stylové restauraci, ale ve městě to neriskujeme a rozhodujeme se vzít to po pobřeží směrem na jih, a zakotvit v nějaké rybářské vesnici.

Záhy však zjišťujeme, že jsme na omylu. Nejenže rybářské vesnice zde celkem neexistují, ale neexistují zde ani restaurace, ani hospody, ani hotely. Něco málo najdete ve velkých městech, kterých je v Norsku jen pár, ale mimo ně prostě nic - vymeteno! Co ti Norové po večerech dělají? Do hospody nechodí protože neexistujou, alkohol smí kupovat jen přes den a velmi draze - no asi po večerech chlastají doma :)

Následuje cesta směrem na Sunndal. Dle našeho průvodce je to jedno z nejnehostinnějších míst v Norsku, a skutečně je to tak. Údolí obklopují hory, a i když je pěkné počasí, nad Sunndalem očividně pořád prší. Zvláštní.

Těsně před Sunndalem ovšem zjišťujeme, že je zde uzavírka silnice (norsky psaným cedulím po cestě jsme jednak nerozuměli, a jednak jsme si ani nechtěli připustit že by se nás to týkalo :)). V poslední osadě před Sunndalem (u odbočky na údolí Innerdalen) nás uzavírka definitivně zastavuje, my dáváme müsli s kakaem, a vracíme se kus zpátky. Počítali jsme s tím, že trajekt do Kristiansundu bude už poslední, ale nakonec nás čeká ještě jeden (81NOK), a musíme celý Sunndal objet severní cestou přes Rindal. Zajedem si tak pěkných pár desítek kilometrů - ovšem co naděláme. Čekání na trajekt si alespoň zkrátíme kafíčkem v místním kiosku, a okukováním finského harleye před námi.

Nakonec se napojujeme na magistrálu E6. Tato vede přes celé Norsko od severu k jihu, a říká se jí také Hitlerova dálnice, protože ji začali budouvat Němci za druhé světové války - dříve nebylo žádné rozumné spojení jihu a severu Norska. Po E6 pak budeme uhánět až úplně na jih - do Švédska.

Ale to zatím předbíhám. E6ka nás vede nejdříve celkem normální vnitrozemskou norskou scenérií s farmami a políčky, pak podél národního parku Dovrefjell, známého svým pižmoním stádem - na to už ovšem nemáme energii, zabralo by to další dva dny. Proto se jen pokocháme okolní horskou krajinou s nízkým jehličnatým porostem, a hurá dál.

Poslední úsek cesty poměrně vytrvale prší, počasí se nám pěkně zkazilo. Naštěstí už je to jedno, jedeme v podstatě už domů. Dnešní konečná je kousek před Lillehammerem, na odpočívadle u silnice. Není to optimální místo kvůli celkem husté dopravě, ale my už máme opravdu dost. Kašleme i na večeři, a na místě usínáme.

12. den

Čtvrtek, 16. července. Probouzíme se nedaleko Lillehammeru a dnešní den bude čistě transportní - zajímavý ovšem bude přinejmenším právě proto.

Na našem nocovišti nějakou snídani vůbec nehodláme řešit, je to v divné zákrutě s nic moc okolím, takže radši jedeme o kus dál. Projíždíme kolem Lillehammeru, bezvýznamné díry kterou proslavily zimní olympijské hry a dodnes po nich zbyly sjezdovky a další budovy. Rozhodně se však už nekoná parádní krajina jižního nebo západního Norska. Část norského vnitrozemí blíže Švédsku než oceánu je celkem normální, skoro by se řeklo až nudná.

Na velkém odpočívadle u jezera si konečně dáváme do nosu. Servíruju plněné papriky, a stojí to za to :). Jako technickou poznámku uvedu místní cedule pro řidiče - můžou si zde zkontrolovat, jak na tom jsou a jestli můžou pokračovat v jízdě. Příjemné :)

Naše další cesta pak vede na Oslo, a krátce před ním se napojujeme na dálnici. Norská dálnice je samozřejmě kvalitní, ale také placená mýtem. První mýtnou stanici potkáváme v Oslu samotném, jedná se o poplatek za projetí města (25NOK), a poté další dvě stanice s automatickým placením - jedna za Oslem a druhá na švédských hranicích - tyto však působí trochu srandovně, dvacetikorunovou minci hodíte do něčeho co připomíná basketbalový košík, ona tam zapadne, rozsvítí se zelená a závora vás pustí dál :)

Těsně před švédskými hranicemi pak děláme ještě jednu zastávku, abychom utratili drobné a nakoupili pár suvenýrů. Na parkovišti vidíme příkladný norský servis - mladí oblečení v reflexních vestách okamžitě po příjezdu jdou k autu a nabízejí informační letáky o Norsku, a zejména o systému mýt na silnicích. My ovšem z Norska právě odjíždíme, takže nás to nemůže překvapit. V kiosku se suvenýry nakoupíme pár norských specialit (zvláštní hrníček s krouceným uchem, figurka trolla, nějaké samolepky a další kraviny), a vyrážíme.

Na švédských hranicích poznamenávám - EU sice nemám rád, ale tak nějak jsem rád že už tu značku zase vidím :) jinak samotné Švédsko jsme měli v plánu poze profrčet, žádné prohlídky ani nic podobného. Kvalita silnice ve Švédsku je stoprocentní, rozdíl proti norské dálnici poznáte jen díky změně bílých značek na žluté. A časem taky podle složení aut kolem - Švédové prostě jezdí především v jejich volvech a saabech, ostatní značky jsou většinou cizinci.

Asi největší město kterým projíždíme je Göteborg. Na okamžik si připadáme, že už jsme dorazili do Vídně nebo alespoň do Hamburku - průjezd velkoměstem je po skoro dvou týdnech v relativní divočině docela šok. I náš maskot expedice nestačí valit oči :)

Následující úsek cesty až do Malmö je prakticky pořád poblíž mořského břehu. Švédská krajina je celkem rovinatá, a hodně obdělávaná, velký kontrast proti spíše lesnaté a pastvinaté krajině západního Norska. Za úzkým průlivem se pak jasně rýsuje dánské pobřeží a přístav Helsingborg.

Naše jediná zastávka ve Švédsku je na benzínce - jednoduše chceme na památku nějaké švédské koruny, tak jdeme nakoupit redbull za eura :). Slečna u pokladny samozřejmě s angličtinou problém nemá, Skandinávie je v tomhle ohledu super. Švédské koruny pak jsou trochu jiné než norské a dánské - jsou větší, mohutnější, a žádná z nich nemá uprostřed díru :)

Do Malmö přijíždíme již dost pozdě večer, slunce právě zapadá nad Kodaní na druhém břehu, a my se chystáme projet technickou zajímavost - most Oresund. Tento most je dlouhý 7 kilometrů, platí se na něm poplatek nějakých 395SEK, což je nějakých 38€. Jako na drtivé většině míst ve Skandinávii, platit eury normálně lze, jen zpátky vám vracejí v místní měně - a my dokonce dostali možnost vrácení švédských nebo dánských korun - vzhledem k tomu že jsme právě přejížděli do Dánska, tak jsme si vybrali ty jejich koruny.

Oresund je ohromný zážitek. Rychlostní omezení na mostě je 110, ale i tak to vůbec neutíká, tak máme možnost sledovat úžasný západ slunce nad Kodaní. Po pár kilometrech se pak most dostává na umělý ostrov a ponoří se do moře, zbytek cesty pak je tunel. Vyjedeme přímo v Kodani, a to už je v podstatě tma.

Kodaň se nachází na největším dánském ostrově Sjaelland, ten je spojen mosty se Švédskem na východě, a s dalším ostrovem Fynn na západě. Druhý most ovšem už dnes nedáváme, parkujeme několik desítek kilometrů za Kodaní u dálnice, a bez ohledu na to zda je v Dánsku povoleno takto spát (doufáme že ano), polomrtví únavou usínáme. Dnešní den byl opravdu perný - auto spolykalo dalších 900 kilometrů.

13. den

Pátek, 17. července. Dánsko, někde na Sjaellandu. Uvědomujeme si, že z parádního Norska a i Švédska jsme zpátky v Dánsku, a je to vidět. Na odpočívadlech nejsou stoly ani lavice, lidi musí sedět na trávě. Nemáme na to nervy a radši jedem k nejbližšímu fastfoodu.

Dánové jsou podobní Němcům nebo Rakušákům - jídlo jim jde. Dáváme si bufet, a cpeme do sebe horem dolem co se dá. Za 22€ pro dva to byla skutečně královská snídaně - na výběr bylo všechno možné jídlo, které jsme si dovedli představit, jen k pití byly jen různé druhy kafí a čokolád - klasický džus v ceně nebyl.

Kiosek patřil společnosti Monarch, která má v logu příbor v čemsi co připomíná značku STOP. Toto bylo nalepeno i na odpadkovém koši, takže jsme málem vyhodili použité příbory do něj :) Inu, Dánsko.

Ze Sjaellandu nás čekal druhý most přes moře na ostrov Fyn. Storebaelt, jak se most jmenuje, stál 215DK, což je nějakých 30€. Průjezd ovšem stál za to, most se jaho ohromný betonový had vinul přes moře, ostrov s majákem, až na dánskou pevninu. Skutečně zajímavý zážitek.

Dále jen krátce. Cesta nás zavedla zpátky do Německa, a zažili jsme nefalšovanou německou zácpu, kdy jsme Hamburkem projížděli snad 4 hodiny. Totálně vyřízení, stejně jako všichni ostatní řidiči, jsme to zapíchli na první benzínce za Hamburkem, kde byla ohromná zácpa a v podstatě nebylo možné se dostat ani na záchod (jako v celém západním Německu na turnikety za 50 centů), ani nikam jinam. Vskutku stylový návrat do civilizace :)

Rozhodli jsme se, že si dovolenou ještě trochu prodloužíme, a vyrazili jsme do Holandska. Spolkový stát Horní Sasko vypadá nesrovnatelně lépe než bývalá NDR, ale místní dálnice jsou opravdu drsně rozkopané a všude se mohutně staví. Cesta až skoro k holandským hranicím byla poměrně pomalá právě kvůli všem těm baustellen a stau na každém kroku.

Na holandské hranice jsme dorazili už k večeru. Malinko nám připomněly Dánsko - totální placka, všude se pásl dobytek, klidnější dálnice než Německé, rychlostní omezení jistě udělalo svoje. Okamžitě nás překvapilo, že vše bylo v nám neznámé řeči - Holanďané si s tím moc hlavu nelámou. Překvapení následovalo také na holandské benzínce, kde byla obsluha za neprůstřelným sklem a vypadala spíš jako ozbrojená ochranka. Holandsko zřejmě nebude nejbezpečnější země :)

Projíždíme částí holandska jménem Groningen, pojmenované podle jejího centra, vcelku malebného města. Zatáčíme na sever směrem k moři, projíždíme místní obce (rychlostní omezení jsou ještě důsledněji vymáhaná než v Norsku - na všech hlavních ulicích jsou pevné radary a kamery, naše navigace se z toho může pomátnout :)).

Naše anabáze pak končí v rodinném kempu u obce Wehe Den Hoorn. Dozvídáme se, že v Holandsku je zakázáno nocovat jen tak v otevřené krajině, a stejně tak na parkovištích nebo benzínkách - prostě musíte do kempu. Měli jsme trochu smůlu - kemp sice je bed and breakfast, ale všechny pokoje už jsou plné, tak si musíme poprvé a naposled během naší expedice vystačit se stanem. Náš dvouplášťový Jurek ovšem drží perfektně :)

Těšíme se na ráno - máme objednanou pravou holandskou snídani, a pak se jedem podívat na pobřeží. Dobrou noc :)

14. den

Sobota, 18. července. Proubouzíme se v Holandsku. A probuzení je vskutku královské - majitelé kempu podávají pravou holandskou snídani :)

Stůl plný dobrot nás nakopává do nového dne. Několik druhů pečiva, marmelád, dokonce i výborný bílý jogurt a miska s ovocem. Po dvou týdnech na vlastnoručně dělaných snídaních a konzervách, byť vynikajících, je to velmi příjemné :)

Zjišťujeme si informace, kam se v této zemi vlastně máme jet podívat - přece jen tento výlet byl absolutně neplánovaný, a nevíme vlastně vůbec nic. Vyrážíme pak tedy na severozápad do přístavu Lauwersoog.

Holandsko je ohromná placka. Nikde není ani náznak kopce, jen pole a pastviny. Je tu i celkem větrno, ale typických větrných mlýnů zrovna v této oblasti moc není. Jedná se o velice klidnou část Holandska, zřejmě narozdíl od západních hustě obydlených oblastí.

Lauwersoog nás vrací do reality. Jede z něj trajekt na Schiermonikoog, jednu z turistických atrakcí Holandska. Jedná se v podstatě o ostrov-skanzen. Turistů je zde spousta, a na kultuře je to znát - prostě už trochu začíná být cítit organizovaný chaos a spousta lidí na jednom místě. Nebudu zastírat že tato cesta mi těžce nesedla, a v podstatě jsem ji protrpěl.

Místní geografická zvláštnost je tzv. wattensee. Mezi holandským pobřežím a frískými ostrovy (to ostatně platí i pro navazující německé pobřeží, i když ne tak markantně) je jakási polozemě polomoře - velmi svérázné mělčiny, které rozdíl mezi pevninou a mořem znatelně stírají. Jinde na světě toto neuvidíte.

Na ostrově se nachází zřejmě jedny z nejvyšších kopců Holandska, pár metrů vysoké duny. Samotná osada je vskutku skanzen. Hned v přístavu můžete nafasovat kolo (přehazovačku zde neznají, k čemu taky), nebo jet autobusem na nějaké místo ostrova (centrální náměstíčko, východní pobřeží kde se vyskytují lachtani, pláž na severním pobřeží, a ještě pár dalších).

Centrální náměstíčko nás vrací o mnoho let zpátky. Vše je perfektně uklizeno a udržováno, holandská zvláštnost jsou také domy bez záclon a každý se může dívat obyvatelům přímo do obýváku, nebo se projít po cizí zahradě, což je pro našince skutečně něco podivného :)

Dáváme si krátký pěší okruh kolem městečka, přičemž si všímáme asfaltky jejíž stavební materiál kromě asfaltu nejsou kameny ale rozdrcené mušle - jednoduše se nevyplácí vézt na ostrov štěrk a udělali to takhle :) pak se naloďujeme zpátky na trajekt a mizíme do vnitrozemí.

Dalším naším cílem je východní cíp holandského pobřeží poblíž německého Emdenu, kde podle vyjádření majitele kempu měly být větrné mlýny. Buď nás špatně pochopil, nebo jsme špatně hledali - na pobřeží jsme potkali jen desítky a desítky větrných elektráren, což samo o sobě byl také zajímavý pohled.

Mlýn jsme nakonec potkali cestou dál. Zachovalý třípatrový kolos, obsluhovaný dvěma dědky, natáčejícími hlavici mlýna proti větru. Další mlýn jsme pak potkali kousek dál ve vsi. Tato oblast Holandska ovšem není to pravé pro milovníky mlýnů. Jak jsme se později dozvěděli, mlýny (a také typické tulipány) jsou spíše v západní částí Holandska. Co se dá dělat, tam nás to fakt neláká.

Po krátkém plánování co dál jsme se rozhodli, že to definitivně zabalíme a vyrazíme k domovu. Původně jsme chtěli ještě zkusit Belgii, Lucembursko a alespoň cípek Francie, ale to necháme na některou z příštích expedic :)

Finální cesta přes Německo proběhla docela nudně. Musím znovu opakovat, že Německo je skutečně obrovské. Z Holandska jsme vyrazili někdy odpoledne, a do půlnoci jsme dojeli jen někam ke Kasselu, což je skoro absolutní střed Německa. Vysílení jsme to zabalili u benzínky, poté co jsme trochu překvapeni zjistili, že jsme opravdu zpátky v našich zeměpisných šířkách, kdy je večer tma.

15. a taky poslední den

Neděle, 19. července. Poslední den naší expedice - přesun Kassel-Vídeň.

O samotném zbytku cesty asi nemá smysl moc psát, byla to jen klidná tečka za dovolenou, bez problémů na poslední chvíli.

Necháme už mluvit jen data. Za 14 dní jsme ujeli bezmála 7000 kilometrů, projeli jsme skoro 400 litrů nafty, průměrná rychlost 65km/h a spotřeba krásných 5,5 litru na 100km. Navštívili jsme 7 naprosto odlišných zemí, pokud počítám extra bývalé Východní Německo tak 8. Nejsevernější bod naší expedice byl norský Kristiansund na pobřeží Norského moře, nejzápadnější holandský přístav Lauwersoog u Severního moře. Pokud nebudu počítat teplotu v rozpálené Vídni začátkem cesty, nejvyšší jsme naměřili v Norských fjordech, a to 26°C u hladiny Sognefjordu. Naopak nejnižší teplota byla v horách Jotunheimen a na vyhlídce Dalsnibba, a to 6,5°C.

Celkovou útratu už dneska asi nelze spočítat, ale pohybovala se někde kolem tisíce EUR, možná o něco výš. Další peníze samozřejmě spolykalo vybavení - ale nakonec to nebyla taková hrůza. Nejvíc peněz padlo za trajekty a občasné mýto na silnici, naopak hodně jsme ušetřili vlastním jídlem.

Na závěr snad jen zhodnocení - celá dovolená byla samozřejmě super. I když v posledních dnech už jsme cítili jisté vyčerpání, začalo toho být prostě moc :). Nicméně, ještě v budoucnu určitě projedeme zbývající severní polovinu Norska, a v plánu máme také kus USA nebo Kanady. Přiletíme, půjčíme si karavan, a vyrazíme napříč alespoň několika tamními státy. A nebudeme troškařit - taková třítýdenní dovolená bude jistě stát za to :)